Polská stigmatička KATARZYNA  SZYMON 

 „ Chceš-li jít za mnou,a zapři sám sebe, každý den vezmi svůj kříž a následuj mě”.

 PAN A KATEŘINA

 Současný člověk žijící v době mimořádně rychlých civilizačních přeměn nedovede často vidět perspektivy věčnosti, zaměstnán každodenními problémy žije těch šedesát, sedmdesát nebo méně či více let, aby teprve na smrtelné posteli, kdy se mu smrt podívá do očí, si začal s neklidem v srdci dávat otázky: co se mnou teď bude?   Opravdu existuje Bůh a Boží Soud?

 Po smrti někoho blízkého - ženy, muže, dcery, syna, sestry nebo bratra, zůstávají v našich srdcích pocity smutku a lítosti.

 Nejsvětější Panna Maria doznala těchto pocitu nejsilněji ze všech lidí, když tělo jejího milovaného Syna a Boha Ježíše Krista bylo sňato ze Svatého Kříže, když pohled jeho krví zalitého Nejsvětějšího Obličeje, proražených rukou, nohou a boku pronikl jako meč její Neposkvrněné Srdce.  

 O utrpení našeho Pána Ježíše Krista hovoří čtyři Evangelia,  napsaná před téměř dvěma tisíci léty, ne všemi přijímána s vírou a láskou. Mnoho stejně jako nedůvěřivý Tomáš vyznává zásadu  "dokud neuvidím, neuvěřím ". Zkusme se proto podívat na utrpení Ježíše  očima současného nevěřícího Tomáše,  pro něhož svět počítačů, videa, satelitních televizních programů a jiných vynálezů druhé poloviny 20. století  často představuje jedinou uznávanou skutečnost a biblické zprávy o umučení a zmrtvýchvstání Ježíše Krista zůstávají pouze neověřitelnými pověstmi a legendami

 Turín, město automobilky Fiat a slavného fotbalového klubu Juventus, ale nejen to

 V jedné kapli katedrály sv. Jana Křtitele je přechovávána relikvie známá na celém světě pod názve Turínské plátno. Jedná se o lněné plátno, na němž je zachyceno neobvyklé vyobrazení –   mrtvé tělo ukřižovaného muže. Nebylo by na tom nic mimořádného, nebýt toho, že jak vyplývá z provedených vědeckých bádání, byl tento muž nejdříve krutě zbičován, a před ukřižováním měl na hlavě trnovou korunu. Podobný případ takového trestu a výsměchu samozvaného krále nenacházíme v žádném historickém popisu ukřižování, v žádném - s výjimkou Evangelií.

 Zkoušky prokázaly také, že člověk z plátna měl po smrti proražený levý bok a nepolámané nohy

 Postava otisknutá na plátně vykazuje, mimo veškerou pochybnost,  že tělo bylo z tkaniny odděleno neobvyklým způsobem. Při zmizení zpod plátna totiž nezanechalo žádná otisky, nestrhlo žádné krevní sraženiny, přičemž zanechalo jejich mimořádně čitelné stopy a také obrysy ran. V roce 1898 bylo Turínské plátno poprvé fotografováno turínským advokátem Secondo Piem. Můžeme si představit jeho údiv, když se na skleněném negativu ukázal výrazný snímek plátna v pozitivu. Teprve když se uklidnil, uvědomil si, že je prvním člověkem, který uviděl Kristovo tělo takové jak vypadalo ovinuté do pohřebního prostěradla před 2000 léty.

 „ Chceš-li jít za mnou,a zapři sám sebe, každý den vezmi svůj kříž a následuj mě”.

 Tvář Krista je naplněna vážnosti smrti - její klid udivuje. Nevyjadřuje zoufalství ani strach. Když se Turínské Plátno přijel podívat papež Jan Pavel II. řekl:  „Každý z nás zde přítomných může o Kristu říci to, co řekl Sv. Pavel: „Zamiloval si mne a sebe sama za mne vydal“- To nám právě Turínské Plátno připomíná. Pokud přijmeme a uznáme argumentaci tolika vědců, zjistíme, že Turínské Plátno je svědectvím o Veliké Noci, že je svědkem umučení, smrti a zmrtvýchvstání Krista. Je to svědek němý, ale mimořádně přesvědčivý.

 Toto Plátno není jediným svědkem Umučení našeho Spasitele. Bůh ve své nepochopitelném a nekonečném Milosrdenství poukazuje i na další svědky a to dokonce svědky žijící.

 Žili v různých dobách, a pravdu o Umučení Ježíše Krista dosvědčovali tím, že jejich ruce, nohy a bok byly označeny stigmaty, neboli ranami, které měl i Pán.

 Jedním z prvních, ne-li prvním, byl svatý František z Assisi. Pro své současníky byl živým svědectvím chudoby a dobroty. Dnes více než 760 let po jeho smrti, k jeho hrobu v Assisi, putují věřící z celého světa.

 Téměř 600 let po svatém Františku přišla na svět pozdější boží služebnice Anna Kateřina Emmerichová Bůh ji obdařil velkým bohatstvím mystických prožitků

 V řadě vidění mohla vidět věci, které zůstaly před obyčejnými smrtelníky skryty.

 V létě roku 1812 se na jejím těle objevily krvácející stigmata trnové koruny, rukou, nohou a boku. Zemřela o 12 let později jako zosobnění trpělivosti, a dokonalého odevzdání se Bohu.

 V noci ze Zeleného Čtvrtku na Velký Pátek roku 1898 se v bavorské vesnici Konnersreuth narodila Tereza Neumannová.

 Od dětství se vyznačovala velkou zbožností, trávila dlouhé chvíle na modlitbách a rozjímání o Umučení Krista.

 Když se Terezy ptali čím žije, odpovídala jednoduše „Spasitelem“ a měla na mysli každodenní Svaté Přijímání

 Doktor Seidl z Waldsassen Terezu vyšetřil a zjistil, že délka rány na jejím boku činí 33 milimetrů, použil masti a obvazy, ale čím více byly rány léčeny, tím se stávaly bolestivějšími. Doktor Seidl byl tímto zvláštním druhem ran, které nehnisaly a byly bez zánětů, tak překvapen, že po nějaké době další léčbu vzdal

 Tereza od té doby nosila až do konce svého života šaty s dlouhými rukávy, ale ani to ji neochránilo od stále četnějšího přílivu poutníků, nebo jen zvědavých lidí. 

 Ti, kterým bylo dáno vidět její bolest odcházeli hluboce zasaženi většinou do místního kostela, aby se tam modlili a přijali Svátosti.

 Bolesti Terezy Neumannové ustaly navždy 18. září roku 1962. Odešla k Tomu, Který byl pro ni jediným pokrmem a jedinou láskou.

 Nejznámější stigmatizovanou osobou 20. století byl zcela jistě Páter Pio, kapucín z kláštera San  Giovanni Rotondo v Itálii

 Zdrojem duchovní síly byla Otci Pio modlitba.V jednom z dopisů napsal: „Je to pravda, že nade vším je Boží všemohoucnost. Ona nade vším vítězí, ale pokorná a s utrpením spojená modlitba vítězí nad samotným Bohem“.

 22. září 1968 Páter Pio slavil Mši Svatou naposledy, následujícího dne ve 2.30 v noci odchází se slovy „Ježíš, Maria“, na ústech pro odměnu do nebeského království.

 Po slavnostním pohřbu, kterého se účastnilo na 100,000 lidí, bylo tělo pochováno v kryptě pod hlavním oltářem nového kostela kapucínů v San Giovanni Rotondo.

 Svatý František.

 Anna Kateřina Emmerichová

 Tereza Neumannová 

 Zůstane samozřejmě tajemstvím Božího Milosrdenství kolik marnotratných synů a dcer po přímém setkání se stigmatizovanými našlo cestu do Otcova domu

 Určitě je najdeme také v objektivu amatérského kameramana, který zachytil pohřeb polské stigmatičky Kateřiny Szymon, která zemřela 24. srpna 1986.

 Po smrti někoho blízkého - ženy, muže, dcery, syna, sestry nebo bratra, zůstávají v našich srdcích pocity smutku a lítosti.

 Po smrti někoho blízkého - ženy, muže, dcery, syna, sestry nebo bratra, zůstávají v našich srdcích pocity smutku a lítosti.

 Neměla ještě ani dva roky když ji zemřela matka a zanechala po sobě šest osiřelých dětí

 Její otec, lesní dělník, se brzo poté podruhé oženil.  Druhá matka byla pro Kateřinu pouze zlou macechou, která nedbala na nic, a využívala ji pro všechny práce doma a na hospodářství. Přes těžké dětství se Kateřinka naučila modlit a od té doby každou volnou chvíli věnovala modlitbě, ve které si vyprošovala zejména obrácení otce,  který často přicházel domů opilý a bil vlastní děti. Její modlitby byly za čas vyslyšeny otec se obrátil a před smrtí vstoupil dokonce do třetího řádu svatého Františka

 Celý život bydlela Kateřina Szymon v okolí Katovic, v místě těžké práce horníků, kteří zde celé roky těží uhlí

 Lidé, kteří zde žijí a pracují, jsou známí svou zbožností, která se opírá na starém polském přísloví:  „Bez Boha, ani k prahu“

 Mnoho z nich slyšelo o Kateřince, ale pouze někteří ji znali osobně

 Hovoří Markéta Piksa ze Studzienic:

 Hovoří Marie Kuszka:

 Hovoří Kristina Bemová:

 U hrobu Kateřiny Szymon na hřbitově v Kostuchně se často shromažďují její duchovní synové a dcery, aby se modlili za obrácení hříšníků a vyprosili Boží Milosrdenství pro svět

 MODLITBA

 Hovoří Karol Kolba  z Bielska-Bialé: 

 Frydek. V blízkosti této obce se nachází propadlina, místo, do kterého se před 500 léty propadla celá vesnice s kostelem 

 Právě tady 24.7.1954 se Kateřině zjevila Nejsvětější Panna Marie, Královna Vesmíru. Jedním z pokynů Panny Marie bylo vyhotovení její sošky, ve tvaru a v podobě v jaké se tady zjevila

 Nevím, zda to bylo v srpnu, ale určitě v letním období. Přišel pan Wojtala s paní Kateřinou Szymon, nazývanou Kateřinka. Přišli a ptali se, zda bych neudělal sošku Panny Marie. Nevěděl jsem jakou, tak jsem se zeptal: A jakou sošku Panny Marie chcete? Jsou přece různé sošky. Pan Wojtala řekl, že musíme udělat takovou sošku, podle toho, jak se ukázala Kateřince. Vzal jsem papír a tužku a začal kreslit podle popisu, který uváděla Kateřinka.

 Nevím, zda to bylo v srpnu, ale určitě v letním období. Přišel pan Wojtala s paní Kateřinou Szymon, nazývanou Kateřinka. Přišli a ptali se, zda bych neudělal sošku Panny Marie. Nevěděl jsem jakou, tak jsem se zeptal: A jakou sošku Panny Marie chcete? Jsou přece různé sošky. Pan Wojtala řekl, že musíme udělat takovou sošku, podle toho, jak se ukázala Kateřince. Vzal jsem papír a tužku a začal kreslit podle popisu, který uváděla Kateřinka.

 Kateřinka přijela s panem Wojtalou, když jsem měl sošku v surovém stavu.  Musel jsem udělat určité opravy, změnit tvář a šaty – to jsem doplnil      

 Soška Panny Marie, Královny Vesmíru, se po mnoho let nacházela v malém domku Karola Wojtaly ve Frydku

 Pohostinný domácí otevíral dveře všem, kteří se tady chtěli modlit. Zejména mnoho lidí přijíždělo na noční adorace, kterých se často účastnila i Kateřinka

 Dnes je soška Panny Marie Královny Vesmíru již trvale umístěna na hlavním oltáři nově postaveného kostela ve Frydku, o kterém ve svém zjevení hovořila Nejsvětější Panna Marie

  Kateřina Szymon neměla svůj dům. Skromné ubytování našla u dobrých a přejících lidí. Nejdéle, od roku 1946, bydlela v Pszczyně. Poslední roky života strávila v domu u Paní  Marty Godziek v Katovicích – Kostuchnie

 Kateřina tady bydlela, v tomto domě, natrvalo od roku 1981. Tady přicházelo velmi mnoho lidí: lékařů, kněží, učitelů, různých bohoslovců, řadových sester. Přicházeli do tohoto domu. Poskytovala jim veškerou pomoc, radila, jak mají žít, jak mají snášet utrpení.

 Toto je pokoj, ve kterém Kateřina žila do své smrti, všechny předměty zde zůstaly tak, jak byly za jejího života, postel je také na svém dřívějším místě

  Po Kateřině Szymon zůstalo málo fotografii - nejvíce jich udělala Edward Ożóg z Bielsko-Bialé.

 Já jsem udělal hodně amatérských snímků. Vždy jsem ji ptal, jestli mohu udělat snímek, protože se fotila nerada, neměla ráda popularitu.  Vždy říkala, že je vždy skromná, ne pro reklamu – že teprve po její smrti můžeme tyto snímky ukazovat – jestli budeme chtít, ale že po tom netouží. Vždy zdůrazňovala, že je skromná, že je stejná jako my všichni, že si bere velké bolesti za nás za všechny, a za ty hanebné činy (ošklivost, nečistota) které se na světě dějí. Velmi trpěla. Raději jsem za ní přicházel ve dnech, kdy nebylo tolik poutníků – obvykle v pátek – a obvykle, když měla velké bolesti. Tehdy mi bylo opravdu líto se dívat na všechny ty rány – jak krvácela trnová koruna na její hlavě. Bylo možné si všimnout kapek krve, které se objevovaly, a co bylo ještě horší, krvavé slzy. Celé oči jakoby se ji potily krví. Krev po tvářích stékala až k bradě. Ta krev byla velmi viditelná. Jednou, když jsem dělal fotky, jeden z kněží – nebudu jmenovat, o koho se jednalo – příjmení není důležité – jel do Říma – a chtěl je vzít a dál papežovi.  Když jsem ty snímky dělal – ráno, to byl pátek – bylo to s ní předem dohodnuto.  Fotil jsem. Najednou Kateřinka řekla: „Nebudu se taková ukazovat papeži“ odešla se do koupelny umýt, smýt to všechno. Než se vrátila zpátky přes chodbu – nějaké tři metry vzdálenosti – znovu se ta krev objevila na její tváři

 Dům Marty Godziek byl domem otevřeným pro ty, kteří se s Kateřinkou chtěli setkat.  Často tady přicházela Barbora - studentka medicíny – dnes lékařka

 Kateřinu Szymon jsem poprvé potkala v roce 1982, když jsme se skupinou studentů tady přišli, protože jsme se dověděli o mimořádném jevu - o stigmatech. Byla to žena velmi prostá, ale velmi inteligentní. Několika jednoduchými slovy dovedla vystihnout podstatu věci. Její stigmata, která měla na rukou, vypadala takto: byly to velké rány, které krvácely.  Od těchto ran se ve vlnách nesla vůně. Byla to vůně květin. V době extází k nám promlouval jejími ústy Pán Ježíš a jeho Nejsvětější Matka, a učil nás a poukazoval na velikost člověka.  Například: k nám, studentům medicíny, se Panna Maria obracela, a říkala, že nemocné dítě nebo nemocného člověka máme brát jako nemocného Ježíše.  Bylo to pro nás velmi povzbudivé. Přicházeli jsme tady a zpívali. Kateřina byla veselá a v dobré náladě. Byla plná lásky k Bohu a bližnímu. Byla to pro nás skvělá škola života.

 Tímto autem jsem vozil Kateřinu Szymon. Kateřinu Szymon jsem poznal v roce 1978. V té době jsem byl nemocný – na její přímluvu jsem byl uzdraven – rozhodl jsem se ji za to vozit na všechna nádherná místa

 Turza – obec blízko Katovic – kde se nachází známé Mariánské poutní místo Panny Marie Fatimské .

 Kateřina a její řidič tady přijížděli 13. a 29. každého měsíce, aby se společně s ostatními poutníky účastnili noční modlitební adorace.

 Během těchto nočních bdění je Pán Ježíš v Nejsvětějším Svátosti slavnostně nesen v procesí

 Poutníci se svíčkami v rukou jdou za Tím, Který z lásky k člověku se stal pokrmem pro život věčný

 Kateřina Szymon seděla tehdy v katedrále na malé, nízké, skládací židličce. Svatý Otec vstal, šel k nemocným a ačkoli vůbec nevěděl, že Kateřina Szymon je v katedrále šel přímo k ní a poklekl.  Tehdy jsem odstoupil o nějaké tři metry, protože jsem nechtěl poslouchat rozhovor. Potom šel Svatý Otec k nemocným, a když se vracel, znovu přišel ke Kateřině Szymon, znovu poklekl, věnoval ji růženec a různé obrázky.  Znovu hovořili, ale nevím o čem, protože jsem se odsunul.

 Pochopitelně za Kateřinou Szymon přijíždělo také mnoho kněží.  Hovoří páter Aleksy Płatek.

 Během druhého roku filozoficko-teologických studií, když jsem poprvé navštívil Kateřinu Szymon, řekla mi: „Ty budeš knězem”. To mi pomohlo ve studiu, nesnadném, obtíženém studiu, a v modlitbě a každodenním životě.  Dnes děkuji Bohu, že jsem už více než šest let knězem.

 Hovoří páter Marian Więckowski:

 Přijížděl jsem tam také párkrát s Eucharistií, a také jsem tam dvakrát nebo třikrát sloužil Mši Svatou – na žádost paní Kateřiny.

 Stigmata pěti Ježíšových Ran dostala Kateřina Szymon 8.3.1946, na první pátek Postní doby. Ze začátku to byly malé ranky a Kateřině se je dařilo skrývat. V průběhu let se však stávaly stále většími a krvácely stále silněji. 

 Kateřinu Szymon jsem poznal na podzim roku 1984. Jako lékař se mohu vyjádřit ve věci jejich stigmat. Musím říci, že poprvé v životě jsem viděl tento fenomén stigmat. Byly to kulaté ploché sraženiny, na obou stranách dlaní a chodidel o průměru asi 3 cm. Kůže kolem těchto sraženin byla zašpiněná, zvrásněná. Z vyprávění vím, že tato stigmata byla různými způsoby vyšetřována. Mezi jinými byly tyto sraženiny odstraňovány a objevovala se pak plocha čerstvých jizev.  Také jsem byl svědkem krvácení těchto stigmat. Vypadalo to tak, že po okrajích těchto sraženin se objevoval okraj krevního séra, takový lem paprskovitě se roztékající, jakoby vytékal právě zpod těchto sraženin.  Vonělo to tehdy po fialkách nebo růžích.

 Bolesti Kateřinky se zesilovaly během Postního Období, tehdy trpěla spolu se svým Pánem.

 Bylo to ve Velkém Týdnu, kdy třikrát upadla. Tak, jako Pán Ježíš.  Rány se hodně otevíraly. Byla vidět ta velká bolest, strašně bledá tvář. Z místa, kde Pán Ježíš měl trnovou korunu kapala krev. To se z těch pórů tak tlačila krev. Později umírání. Popis umírání bych raději vynechal, protože to se opravdu srdce svírá. Tento moment nezapomenu – když se dělo, co se dělo. Dlouho to trvalo. Ten pot stékající po tváři, ty zorničky jakoby praskaly, ty slzy, jak se tlačily. V takovém stavu byla asi 20 minut –  jakoby mimo tento svět. Myslel jsem, že už nepřijde k sobě.

 Nejbolestnější bylo, že lidé Kateřinu pronásledovali. Říkali, že sama si rozškrabávala rány. Já jsem byl očitým svědkem šest let, všechno jsem sledoval a viděl jsem, že tomu tak nebylo. V pátky a ve středy krvácela samovolně krev tryskala z Ran  boku, hlavy, očí, z ran na nohou.

 Kateřinka byla obdařená výjimečným bohatstvím mystických prožitků. Když o vlastních silách nemohla přijít do kostela – dostávala Svaté Přijímání z Nebe.

 Tento zázrak se opakoval vícekrát v přítomnosti mnoha svědků. 

 To byla taková radostná chvíle, když Pán Ježíš přicházel ke Kateřince v podobě bílé Hostie.  Nelze to vyjádřit. Ale především ta nadpozemská vůně – nepřiřaditelná k žádnému parfému, k žádným liliím, žádným růžím. Když Pán Ježíš sestupoval do úst Kateřinky, všichni s radostí poklekli, protože to ke Kateřince přicházel živý Pán Ježíš. Pán Ježíš dlouho, velmi dlouho byl na jazyku, Kdo nesl Hostii, to jsme neviděli. Hostie putovala jakoby vzduchem ke Kateřince na jazyk. Později Kateřinka vyprávěla, že to sám Pán Ježíš ji přinesl, že byl bos, v bílém oděvu, dlouhém oděvu. Ale ani kousek zdravého těla na sobě neměl, jakoby byl celý nožem pobodán. Měl na těle větší a menší jizvy, jako lidské hříchy. Tímto způsobem ji Pán Ježíš sám dával Své Tělo.  To byly nejšťastnější chvíle v mém životě.

 Jedním z posledních kněží,  který poznal Kateřinku několik měsíců před její smrtí byl kněz Jan Czekaj.

 Kateřina Szymon, když jsem se s ní setkal, byla ve velmi těžkém stavu.  Byla hodně nemocná, ale vůbec si neztěžovala. Říkala, že „už je čas odejít, musím se připravit na poslední cestu". Ale nebála se, byla si jistá, že když skončí pozemskou pouť, získá to, v co věřila a toho, komu důvěřovala.

 Když jsem 28.8. přijel na pohřeb, viděl jsem, že na rukou už rány nebyly.  Byly zhojené, a tělo bylo pružné, přesto, že to byl už pátý den po smrti. Nebyla cítit žádná jiný vůně.  Právě naop vůně jakoby zdravého člověka.

 EXTÁZE: „Ježíši, ó Ježíši, vidíš dobrý Ježíši.  Jsi tak strašně zabit hříšným lidem. Zabili Tě Ježíši a přibili Tě na Kříž, ó Ježíši. Miluj Ježíši, miluj Ježíši všechny své děti. Miluj, ó Ježíši Ty, kteří Tě opustili a přijmi je k sobě. Ježíši neplač, dej mi tyto slzy, ó Ježíši, neplač Ježíši. Půjdou všechny tyto děti do Nebe? Ó Ježíši, půjdou i ti, co Tě křižují?  Celý svět Tě křižuje, ó Ježíši, smiluj se, smiluj se Ježíši nad svými dětmi. Zachovej je, vezmi je všechny do Nebe. I ty závislé alkoholiky. I ty, kteří hřešili strašným hříchem nečistoty. I ta rozbitá manželství, nenarozené děti. Ó, Ježíši, přijmi je do Nebe, daruj jim všechno, ó Ježíši, vezmi je pod svou ochranu, ó Ježíši, Ježíši.“

 „Dcero – vezmu je – nezahynou. Musí konat pokání. Nebe jim otevřu. Je potřeba se hodně modlit růženec. Je potřeba konat pokání, oběti. Vy všichni rozjímejte o Mém Umučení. Všichni jste to pochopili? Kdo Mě nemiluje a kdo se mi nevydá, nemá v sobě život! A kdo Mě miluje, ten bude vždy při Mně. A vydám vás před Svým Otcem.

 Bez ohledu na to, zda věřili v Boha a žili podle jeho přikázání, nebo byli ateisty nebo lidmi, kteří se považovali za věřící, a nepraktikující, vůči smrti jsou všichni rovni. Všichni museli stanout na Božím Soudu před Kristem. Věčné štěstí v Nebi, očišťující utrpení v očistci, nebo také věčná potupa v pekle, jsou již pro ně skutečností a přítomností.

 „Pojďte ke Mně všichni, kteří se lopotíte a namáháte, Já vás posílím, vezměte mé jho a učte se ode Mne, že jsem tichý a srdce pokorného a najdete odpočinutí pro vaše duše, neboť mé jho je sladké a mé břemeno je lehké.